čtvrtek 31. května 2018

Místo zániku byla na jednom břehu otevřenost

Umění nemusí mít hranice. Ať už žánrové, ale především ty prostorové. Umělec si může prakticky dělat kdekoli cokoli. A je to tak dobře. Své o tom ví organizátorka festivalu Na jednom břehu Martina Součková, jež dlouhodobě s různými intervaly buď jednodenní, nebo několikadenní akci pořádala v letním kině, ale po různých neshodách jej takzvaně otevřela městu. Vyplatilo se.

Porcapizza | Foto: Ondřej Littera

Začalo se nástupem do autobusu číslo 9 na Terminálu hromadné dopravy, kde cestujícím cestu zpříjemňovala Bára Petříčková hrou na akordeon s doprovodem kytary svými vlastními písničkami. Osobně jsem si sice vystoupení vychutnal jen do další zastávky, abych mohl plynule přejít k dalšímu umělci, ale přesto jsem zažil příjemnou atmosféru, úsměv na tváři cestujících a vlastně takovou pohodovou jízdu.

Před budovou hlavního nádraží se už připravoval Vojta vionilist se svými nástroji. Housle, didgeridoo, bouzouki, bansuri flétna a perkuse, které sám za pomoci looperu ovládal. Vznikala opravdu světová muzika ve smyslu přijatelnosti pro všechny lidi na celém světě. Zvuk psychedelický, šamanský, mírně klasický a v některých chvílích sice původně patrně inspirovaný různými rituálními rytmy a melodiemi, ale v přeneseném smyslu takové temné techno. Vlastně šlo o elektronickou hudbu hranou na přírodní nástroje. Instrumentální chvíle, kdy si každý tancoval po svém, pokud chtěl, a ti, kteří na vystoupení narazili třeba pouhou náhodou se třeba při své cestě na okamžik zastavili. Dle libosti. V jednu chvíli právě onen taneční šmrnc doplnil náhodný kolemjdoucí svým breakdancem, u něhož jsem si říkal, že byla škoda, že nevyužil více času a zároveň, jak zajímavý okamžik nastal při mírné konfrontaci poněkud odlišných kulturních stylů.

Dále jsem si užil jízdu za doprovodu zpěvu mladé Nessie, tedy Anežky Malé, hrající na ukulele převzaté písničky z popového prostředí. Bylo hrozně překvapující, jak písničky znějí v podání křehkého hlasu, který se postupem času náramně vlnil a prosadil vibrujícím vozem autobusu a jen za doprovodu jednoho nástroje, bez přebytečných nástrojů a efektů. Prostě jen čistý hlas.

U Grandu, respektive před pivním barem Psí bouda se už připravovali Sun+Dead, mně již známá dvojice otce Václava Havelky z Please The Treese či vysílání Radia Wave a syna Šimona. Otcovská elektrická kytara a zpěv společná se mladou generací bicích. Psychedelicky rocková hudba v hradeckých ulicích. Hlasitost neznala mezí. Občasná chvíle improvizace a hledání dalších hlukových možností, kupříkladu za pomoci hraní paličky na kytaru. Důkaz, že i když dvojku vidíte a slyšíte po několikáté, stále dokáže něčím překvapit. Stále je to něčím jiné, osobité, přátelské, úsměvné a přestože zvuk nemusí ladit úplně každému, tak ozdravné a v rámci možností opravdu poslouchatelné.

Podvečerní open stage před klubem Náplavka zahájila partička Old Čoud, u kterých si prý jeden z místních zjišťoval u ředitelky festivalu, jestli jde o disko a techno. Nevím, jak na to přišel, ani název nic takového nenaznačuje. Techno to vůbec není. Disko je to podle toho, co si pod tím představujeme. Radostná funky disková instrumentální hudba prokládána vtipnými průpovídkami Tomáše Vrabce sedícího za cajonskými bicími. Pohodový přístup, který hudbu nebere úplně vážně a nepřímo dává najevo, co si vlastně myslí. Názvy písniček, pokud jsou opravdu takové, jaké jsou, tak jen více méně popisují styl a náladu. Název kapely primárně nepopisuje vlastně nic, tedy ne ve smyslu kapely jako takové, protože staří rozhodně nejsou. Duchem určitě ne.

Druhý den jsem navštívil open stage, kde byli Carpet Cabinet. Funkyhousová hudba s prvky hiphopu nebo r'n'b. Lehce drum'n'bassu a dubstepu. Příjemná elektronická muzika s dechy a důkazem, že lze beatboxem takzvaně skrečovat. Už dlouho jsem nezažil takhle žánrově pestrou a přitom otevřenou paletu hudebního spektra.

Než jsem se odebral dál, vydržel jsem vystoupení Porcapizzy, jenž měl už za sebou vystoupení u jednoho podchodu a na parníku. Program jej představuje jako "největší bizár" a má pravdu. Italský busker, kytarista a performer mající velice pestré kořeny svého hudebního zrození: od rocku, bluesu až po metal nebo hardcore. Hraje na nože, tenisovou raketu a psací stroj, což zní hrozně cool, ale jen to zní hrozně cool. Možná to je proto, že jsem nebyl úplně obeznámen hudební tvorbou a jejím kontextem, ale užil jsem si maximálně chvíli, kdy předvedl asi nejznámější skladbu. Um má, showman je to každopádně, ale bohužel se mi zdá, že se vytratil zvuk psacího stroje, který je zelektronizován a neustále zkreslený hlas mi trochu bránil v porozumění, přestože o to, co vlastně říkal, moc nešlo. Mám prostě neustálý dojem, že sám hraje na efekt, lidi mu to žerou a užívá si to. Což není nic proti ničemu, ale jak to tak u mě občas bývá, nejsem z toho úplně nadšený jako ostatní. Vystoupení mi zpříjemnilo sledování malování portrétu v reálném čase Jany Kroftové, jejíž přítomnost byla prezentovaná jako reakce na evropské nařízení GDPR, což berte jako nadsázku.

Některá vystoupení jsem z časových důvodů nestihl nebo se jich cíleně neúčastnil. Zaměřil jsem se na venkovní část nazvanou Busking In The Town. Přátelské prostředí všední ulice. Bezproblémová organizace. To je důkaz toho, že má smysl pořádat podobnou městem a dalšími organizacemi podporovanou akci, pochopitelně určitým hudebním směrem zaměřenou. Letošní ročník prostě ukázal, že jakmile něčemu hrozí zánik z jakéhokoli důvodu, tak je potřebné akci otevřít a v rámci možností přijatelně zpřístupnit. Doufám, že chuť nepřestane působit a městská, ale také občanská podpora nepoleví. V takovém městě jako je Hradec Králové se svou tradiční a přitom svým způsobem progresivní kulturou to je více než na místě. Učme se toleranci a otevřenosti.

NA JEDNOM BŘEHU
25. - 26. 5. 2018 HRADEC KRÁLOVÉ

Mladá alternativní scéna pomalu roste

Hudba patří k uměleckým prostředkům vyjádření. Někdo se hudbou chce bavit, jiný sdělovat vážná témata a názory, které mu pomáhají vyrovnat s...