sobota 1. října 2016

Koncert undergroundové legendy ukázal, že tady už nejde o underground

Underground je mrtvý. Jaký vlastně má smysl fungování kapely, která v těžkých totalitních časech jakž takž fungovala a jejíž proces s režimem nezamlouvající se mu volnost alternativní muziky zapříčinila zásadní politicko-společenský manifest, ve svobodné době, kde je prakticky všechno dovoleno? Smysl to má, protože u The Plastic People Of The Universe prakticky nikdy nešlo o politiku, jenom si parta kluků chtěla volně a svobodně hrát a muzikou doplňovat chytré a temné texty mající atmosféru a myšlenku.

The Plastic People Of The Universe New Generation | Zdroj: PlasticPeople.cz

Možná je pořád s podivem, že Jiří Kabeš a Joe Karafiát z původní sestavy mají, co nabídnout. Jejich muzika se dá jakž takž poslouchat. Berte to s rezervou, tenhle alternativní přístup není pro každého. A ne každý si v něm najde, co v něm je. Je to prostě diskutabilní. Ale přesto, že jde mnohdy o čtyřicet nebo padesát let staré písničky a znějí od muzikantů New Generation, jak se po odchodu Evy Turnové nebo Vratislava Brabence nazývají, prostě nějak jinak a poměrně nezvykle a chvílemi opravdu nepříjemně, dokážou posluchače dostat do potřebné taneční euforie. Stačilo, abych si zavřel oči a nechal se proplouvat vlnami post-rockově elektronického zvuku, který obstarala elektronická viola nebo theremin.

Na pódiu je pět muzikantů, přičemž tři z nich jsou mladého věku a jsou muzikantsky zruční. To ničemu nevadí. Z jejich stran se prakticky nic neděje, nic neočekávaného. Posloucháme staré známé písně a ze strany Jiřího Kabeše občas nějakou tu promluvu k písničkám; znatelně ironicky znějící a šlo jen o oznámení, že přichází naprostá novinka nebo klasika, přitom v každém případě šlo o písně, které plasticky vesmírné lidi proslavily.

Koncert rozdělili na dvě části, aby si sami, ale i návštěvníci odpočinuli. To ničemu nevadilo. Ba naopak. Ani nepadal řemen, takže to ve svém tempu pěkně šlapalo. Potěšil, možná trochu překvapil i jazzový nádech, k němuž patří právě improvizace, ale osobně jsem moc neshledal, zda se k ní schylovali, ale některé písně správně a přirozeně natahovali, jak to sami cítili.

Byl to prostě zážitek a bylo opakovaným potěšením, že je kapela nadále apolitická a muzikantům jde jenom o hraní. To v době, kdy pořadatel trutnovského festivalu na akci nadsazeně pozve Miloše Jakeše nebo František "Čuňas" Stárek kandiduje za Občanskou demokratickou stranu do Senátu a následně se Dáša Vokatá s Oldřichem Kaiserem profilují jako "nesluníčkáři", prostě nadchne a člověk si uleví, že je ještě něco v relativním pořádku.

Tady nejde o underground, který snad skončil změnou režimu, tady jde o to, že dva staří muzikanti mají pořád tu chuť hrát (si). A tři mladí jim pomáhají. A vo tom to je. A má to smysl.

Mladá alternativní scéna pomalu roste

Hudba patří k uměleckým prostředkům vyjádření. Někdo se hudbou chce bavit, jiný sdělovat vážná témata a názory, které mu pomáhají vyrovnat s...