středa 18. května 2016

Řezníkova Říše za zrcadlem neškodně projede ušima a nezanechá mnoho stop

Nemám nic proti využívání sprostých nebo nespisovných slov v umění. Sám se toho více méně dopouštím, občas mě totiž nenapadá nic lepšího a trefnějšího. Jako divák nebo posluchač umění pak hledám, co toho interpreta nutilo, aby používal vulgarismy. Proto mě spíše irituje takové používání prvoplánově, které má za cíl říct sprosté slovo a nic víc za tím není. Jenom si člověk užívá, že to může.

Řezník - Říše za zrcadlem | Zdroj: ZNK.cz

Podobné pocity jsem měl před časem, když jsem se vydal na koncert Sodomy Gomory. Nejvíce jsem byl pochopitelně zvědavý na Řezníka (vlastním jménem Martina Pohla), který toho času proslul svými kontroverzními videoklipy nebo (ne)účastí při vyhlašování ceny Hvězda internetu na Českém slavíkovi. Tehdy mě vystoupení vlastně zklamalo. Očekával jsem větší, klidně provokativnější show a místo toho jsem se dočkal spíše běžného hiphopového vystoupení, které se mohlo od jiných odlišovat právě četností sprostých slov.

Martin Pohl, podle wikipedistického hesla s inženýrským titulem, má na svém kontě jako Řezník několik hudebních alb. Nedávno k nim přibyla padesátiminutová deska Říše za zrcadlem s patnácti písněmi, nebo lépe řečeno tracky či věcmi, protože na nich minimálně zpívá. Ono se není čemu divit, protože se - ať už sám nebo s partou - věnuje horrorcoreu, což je hudební styl míchající rap, metal nebo rock, ale hlavně se v textech zabývá "současnými problémy pomocí černého, morbidního humoru, ironie, ale i sprostých slov a tvrdého rapu. V písních se rapuje o vraždách, etnicko-politických záležitostech, drogách, sexu, satanismu, kanibalismu, ale i o smrti bližního, nebo o rodině."

Hned od prvních vteřinách desky je poněkud obtížné zaměřit se na textovou stránku desky, protože buď je umělcův hlas silně modifikovaný, nebo přehnaně stylistický - představte si, že rapujete metalovým stylem - až tomu prostě místy není rozumět. Refrény se pak stávají jednoduché a prostoduché slogany, kdy se třeba v úvodní věci Říše za zrcadlem opakuje "vítej v říši za zrcadlem / chachacha". 

Od následující Zplozenej peklem musím uznat jistou příběhovou sebereflexi a sebeironii. Ačkoli stále po jeho poslechu rádoby hrůzu nahánějících slov si říkám, že je Řezník vlastně neškodný kluk, což by sám určitě uznal. Každý text pak chce vyprávět právě nějaký příběh, což se u Řezníka často stává, tak si ho posluchač rád představí a uchopí, ale v tomhle případě raději ne. Upřímně bych nechtěl pozorovat v říši za zrcadlem třeba souložící lidi na hromadě hnoje.

Chápu, že ke zvolenému stylu, který Pohla určitě baví a jeho posluchače taky, pak patří textové rýpání do mainstreamových kulturních osobností, někde to lze považovat za možná legitimní Řezníkův pohled, ale narážka na Zuzanu Bydžovskou nebo Adama Mišíka působí jako rádoby udeřená pěst vedle.




Přečkal jsem první polovinu desky a bohužel na mě výtvor působí monotónně, textově jednotvárně a opakující se, hudebně unaveně, ačkoli slyším různé a samy o sobě občas zajímavé motivy od symfonického orchestru po devadesátkový oldschoolový hiphopový beat, který v současné době ale prostě neosloví a nezaujme. Alespoň ne mě. Dlouhé album a na souvislý poslech náročné. Ušima jednoduše projelo a na pár zajímavých motivů nezanechalo mnoho stop.

Na druhou stranu si dokážu představit, že si to své posluchače najde, leckoho to bude bavit a při koncertech některé refrénové motivy budou mít svou sílu. Nebo se to aspoň bude někomu tak zdát. Další v tom nějaký smysl uslyší, osobně ho poněkud postrádám.

Hodnocení: 30 %
Řezník - Říše za zrcadlem (Řezník, 2016), 50 min.

Vesna má šmrnc a drží si balanc přijatelnosti

Pálení čarodějnic je lidový zvyk spojený s pálením ohňů a vírou v čarodějnice. Pod názvem Valpuržina noc je slaven také v německy mluvících ...