neděle 10. dubna 2016

Komentář: Při udílení hudebních cen Anděl umělci vyjádřili nesouhlas se Zemanem. A to je dobře

Proběhlo udílení 25. výročních hudebních cen Akademie populární hudby z pražského Hudebního divadla Karlín, které v přímém přenosu vysílal první program veřejnoprávní televize. Jak po každém vyhlášení jakýchkoli cen, ať už hudebních nebo filmových, tak i letos probíhají diskuze o tom, kdo vyhrál a za co. Popřípadě, jak moc zaslouženě. Tentokrát pak doplněno o možná až vášnivé reakce na dvě prohlášení.

Moderátor večera Libor Bouček. | Foto: Ludvík Hradílek, Aktuálně.cz

Samotné výsledky mě více méně těší. Pětadvacetiletou existenci těchto hudebních cen respektuju, ačkoli pro mě mají větší hodnotící váhu Ceny Apollo, protože o nich rozhodují hudební kritici a publicisté. Zasvěcení lidé, kteří oboru rozumí.

Každoroční pořádání těchto cen jaksi lépe reflektuje uplynulý rok v tuzemské muzice. Mnohem lépe než Český slavík, který se díky rutinnímu hlasování fanoušků těm samým kapelám, u kterých se můžu jenom divit, že fanoušky tak nějak pořád baví, jako by zastavilo v čase a o současnosti české populární hudby prakticky nic nevypovídá. Nebo naopak ano, ale nikomu to vlastně nevadí.

Líbilo se mi, že od všech vystupujících zazněla čeština. Srozumitelné, ve smyslu rodné řeči, texty tak dávaly najevo, o čem tuzemští interpreti rádi zpívají. Z mého pohledu přecenění youtubeři za skupinu Slza o naivní lásce, z nějakého důvodu nominovaní i za album (čím jejich Katarze akademiky tak uchvátila?), nebo alternativní a intelektuálně trochu náročnější Dan Bárta nebo Lenka Dusilová, přes neškodný, přesto chytrý taneční pop v podání Ewy Farne nebo Barbory Polákové, u níž mě pořád baví herecký přístup.

Někteří hudebníci pak dali jasně najevo, že tu nejsou jenom od toho, aby předávali nebo přebírali ceny či si prostě odzpívali svou píseň. Ale také, že jsou občané země, nežijí ve svých poetických bublinách plných mnohdy nesrozumitelných slov, aby se jen zavděčili svým fanouškům nebo sponzorům, naprosto si uvědomují život kolem sebe. Hlavně se pak nebojí říct vlastní názor. Jako posluchač alespoň vím, co si ve skutečnosti myslí.

Svůj nesouhlas s kroky prezidenta Miloše Zemana, nebo dalších politických představitelů, tak vyjádřili Lenka Dusilová (u ní se mi líbilo, jak trefně připravený projev svým vystoupením nenarušila, ale naopak doplnila) a David Koller, přičemž se k nim ve své děkovné řeči přidala Klára Vytisková.

Lenka Dusilová: "Nesouhlasíme s tím, že prezident podlézá režimům, které popírají svobodu a demokracii. Jestli se to nelíbí i vám, prosím, nebojte se dát najevo svůj názor."
David Koller při poděkování za cenu: "Byl bych rád, kdyby nás vláda netahala na východ. Ať už je to pan Babiš, Klaus nebo dokonce soudruh Zeman."



Bylo to v naprostém pořádku. Hudebníci tak dávají najevo, že mají vlastní hlavu. A mají-li potřebu během přímého přenosu hudebních cen říct, co si myslí, rozhodně bych jim v tom nebránil. Zvlášť, když víme, jaké svébytné osobnosti jsou právě Lenka Dusilová a David Koller. Tedy nepatřím k těm, co si myslí, že hudebník má zpívat svoje naivní nebo metaforické texty a k politice, respektive společnosti se nevyjadřovat. Naopak. Kdo jiný, když ne oni?

Svým tweetem se přidal mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček, který svou profesi pojímá prazvláštním způsobem, ale budiž. Vezmeme-li jeho vyjádření vážně, pak tedy musíme brát v úvahu, že si prakticky to samé myslí Miloš Zeman. Otázkou je, jak moc je to dobře, nebo špatně.

Jiří Ovčáček napsal na Twitter v reakci na prohlášení umělců: "Angažovaní umělci. 1948, 1977 a teď 2016. Třeba opět uspořádají seanci v Národním divadle a budou podepisovat prezenční listinu." Omlouvám se za neznalost dějinných událostí, ale co pan Ovčáček, respektive prezident republiky myslí tím rokem 1948?

Otázkou pak je, jak moc lze srovnávat "angažovanost umělců" z roku 1977, kdy vznikla Anticharta, s dneškem? Na Wikipedii se totiž dočteme: "Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru byla podpisová kampaň významných osobností kultury odsuzující prohlášení Charty 77, konaná počátkem roku 1977 z iniciativy tehdejšího komunistického režimu v Československu a nyní běžně označovaná jako Anticharta." Je jasné, že na rozdíl od dnešních svobodných prohlášení tehdy šlo o ideologicky laděný postoj, u kterého se jen můžeme dohadovat, jak moc to bylo ze strany umělců svobodné rozhodnutí.

Umělci jsou pak angažovaní více méně neustále. Jak za minulého režimu, tak v demokratické společnosti. Dřív se kriticky ve svých písních vyjádřil třeba Tomáš Klus. Nebo v duetu právě David Koller s Barborou Polákovou. Nezapomínejme kupříkladu na část spisovatelů kriticky se vyjadřujících k nejrůznějším společenským událostem.

Nakonec je s odstupem času docela zajímavé, v jaké společnosti tato prohlášení vlastně byla. Uznání a souhlas se hlavně Lence Dusilové dostalo velkým potleskem, když šla předávat cenu pro zpěvačku. Proč svůj názor neříkají, co si myslí, i jiní umělci? Hlavně ti mainstreamoví? Respektují tak pomyslné přání fanoušků, podle kterých se kultura nemá plést do politiky a moudra si mají nechat pro sebe?

Měli by si totiž uvědomit, že do kultury tak nějak politika patří. Bez značné politické podpory by některé kulturní akce třeba ani nebyly, nebo jen stěží. Naopak mi je politická podpora vesměs přijatelnější, než různí sponzoři, kteří s kulturou prakticky nemají nic společného. Však některé ceny předával pražský radní pro kulturu nebo pražská primátorka. Co se honilo hlavou třeba Richardu Krajčovi nebo dokonce Adrianě Krnáčové, když si do jeho sponzora, respektive předsedy hnutí Andreje Babiše rýpnul David Koller?

Smutné nejvíce na tom všem ale je, že taková prohlášení vesměs nemusejí mít vliv na celou společenskou situaci. Ale nebojte se, jen tak dál.

Vesna má šmrnc a drží si balanc přijatelnosti

Pálení čarodějnic je lidový zvyk spojený s pálením ohňů a vírou v čarodějnice. Pod názvem Valpuržina noc je slaven také v německy mluvících ...