čtvrtek 31. května 2018

Místo zániku byla na jednom břehu otevřenost

Umění nemusí mít hranice. Ať už žánrové, ale především ty prostorové. Umělec si může prakticky dělat kdekoli cokoli. A je to tak dobře. Své o tom ví organizátorka festivalu Na jednom břehu Martina Součková, jež dlouhodobě s různými intervaly buď jednodenní, nebo několikadenní akci pořádala v letním kině, ale po různých neshodách jej takzvaně otevřela městu. Vyplatilo se.

Porcapizza | Foto: Ondřej Littera

Začalo se nástupem do autobusu číslo 9 na Terminálu hromadné dopravy, kde cestujícím cestu zpříjemňovala Bára Petříčková hrou na akordeon s doprovodem kytary svými vlastními písničkami. Osobně jsem si sice vystoupení vychutnal jen do další zastávky, abych mohl plynule přejít k dalšímu umělci, ale přesto jsem zažil příjemnou atmosféru, úsměv na tváři cestujících a vlastně takovou pohodovou jízdu.

Před budovou hlavního nádraží se už připravoval Vojta vionilist se svými nástroji. Housle, didgeridoo, bouzouki, bansuri flétna a perkuse, které sám za pomoci looperu ovládal. Vznikala opravdu světová muzika ve smyslu přijatelnosti pro všechny lidi na celém světě. Zvuk psychedelický, šamanský, mírně klasický a v některých chvílích sice původně patrně inspirovaný různými rituálními rytmy a melodiemi, ale v přeneseném smyslu takové temné techno. Vlastně šlo o elektronickou hudbu hranou na přírodní nástroje. Instrumentální chvíle, kdy si každý tancoval po svém, pokud chtěl, a ti, kteří na vystoupení narazili třeba pouhou náhodou se třeba při své cestě na okamžik zastavili. Dle libosti. V jednu chvíli právě onen taneční šmrnc doplnil náhodný kolemjdoucí svým breakdancem, u něhož jsem si říkal, že byla škoda, že nevyužil více času a zároveň, jak zajímavý okamžik nastal při mírné konfrontaci poněkud odlišných kulturních stylů.

Dále jsem si užil jízdu za doprovodu zpěvu mladé Nessie, tedy Anežky Malé, hrající na ukulele převzaté písničky z popového prostředí. Bylo hrozně překvapující, jak písničky znějí v podání křehkého hlasu, který se postupem času náramně vlnil a prosadil vibrujícím vozem autobusu a jen za doprovodu jednoho nástroje, bez přebytečných nástrojů a efektů. Prostě jen čistý hlas.

U Grandu, respektive před pivním barem Psí bouda se už připravovali Sun+Dead, mně již známá dvojice otce Václava Havelky z Please The Treese či vysílání Radia Wave a syna Šimona. Otcovská elektrická kytara a zpěv společná se mladou generací bicích. Psychedelicky rocková hudba v hradeckých ulicích. Hlasitost neznala mezí. Občasná chvíle improvizace a hledání dalších hlukových možností, kupříkladu za pomoci hraní paličky na kytaru. Důkaz, že i když dvojku vidíte a slyšíte po několikáté, stále dokáže něčím překvapit. Stále je to něčím jiné, osobité, přátelské, úsměvné a přestože zvuk nemusí ladit úplně každému, tak ozdravné a v rámci možností opravdu poslouchatelné.

Podvečerní open stage před klubem Náplavka zahájila partička Old Čoud, u kterých si prý jeden z místních zjišťoval u ředitelky festivalu, jestli jde o disko a techno. Nevím, jak na to přišel, ani název nic takového nenaznačuje. Techno to vůbec není. Disko je to podle toho, co si pod tím představujeme. Radostná funky disková instrumentální hudba prokládána vtipnými průpovídkami Tomáše Vrabce sedícího za cajonskými bicími. Pohodový přístup, který hudbu nebere úplně vážně a nepřímo dává najevo, co si vlastně myslí. Názvy písniček, pokud jsou opravdu takové, jaké jsou, tak jen více méně popisují styl a náladu. Název kapely primárně nepopisuje vlastně nic, tedy ne ve smyslu kapely jako takové, protože staří rozhodně nejsou. Duchem určitě ne.

Druhý den jsem navštívil open stage, kde byli Carpet Cabinet. Funkyhousová hudba s prvky hiphopu nebo r'n'b. Lehce drum'n'bassu a dubstepu. Příjemná elektronická muzika s dechy a důkazem, že lze beatboxem takzvaně skrečovat. Už dlouho jsem nezažil takhle žánrově pestrou a přitom otevřenou paletu hudebního spektra.

Než jsem se odebral dál, vydržel jsem vystoupení Porcapizzy, jenž měl už za sebou vystoupení u jednoho podchodu a na parníku. Program jej představuje jako "největší bizár" a má pravdu. Italský busker, kytarista a performer mající velice pestré kořeny svého hudebního zrození: od rocku, bluesu až po metal nebo hardcore. Hraje na nože, tenisovou raketu a psací stroj, což zní hrozně cool, ale jen to zní hrozně cool. Možná to je proto, že jsem nebyl úplně obeznámen hudební tvorbou a jejím kontextem, ale užil jsem si maximálně chvíli, kdy předvedl asi nejznámější skladbu. Um má, showman je to každopádně, ale bohužel se mi zdá, že se vytratil zvuk psacího stroje, který je zelektronizován a neustále zkreslený hlas mi trochu bránil v porozumění, přestože o to, co vlastně říkal, moc nešlo. Mám prostě neustálý dojem, že sám hraje na efekt, lidi mu to žerou a užívá si to. Což není nic proti ničemu, ale jak to tak u mě občas bývá, nejsem z toho úplně nadšený jako ostatní. Vystoupení mi zpříjemnilo sledování malování portrétu v reálném čase Jany Kroftové, jejíž přítomnost byla prezentovaná jako reakce na evropské nařízení GDPR, což berte jako nadsázku.

Některá vystoupení jsem z časových důvodů nestihl nebo se jich cíleně neúčastnil. Zaměřil jsem se na venkovní část nazvanou Busking In The Town. Přátelské prostředí všední ulice. Bezproblémová organizace. To je důkaz toho, že má smysl pořádat podobnou městem a dalšími organizacemi podporovanou akci, pochopitelně určitým hudebním směrem zaměřenou. Letošní ročník prostě ukázal, že jakmile něčemu hrozí zánik z jakéhokoli důvodu, tak je potřebné akci otevřít a v rámci možností přijatelně zpřístupnit. Doufám, že chuť nepřestane působit a městská, ale také občanská podpora nepoleví. V takovém městě jako je Hradec Králové se svou tradiční a přitom svým způsobem progresivní kulturou to je více než na místě. Učme se toleranci a otevřenosti.

NA JEDNOM BŘEHU
25. - 26. 5. 2018 HRADEC KRÁLOVÉ

neděle 27. května 2018

Večer tvrdé muziky plný tolerance

Prostory studentského klubu, kam se dočasně přestěhoval kvůli nutné rekonstrukci, jsou menší, než jsem čekal a návštěvník býval zvyklý. Výhodou ale je, že má divák hudebníky takřka nadosah ruky a zároveň nemá daleko k baru, kde se ovšem musí učit určité toleranci, protože při větší návštěvnosti bývá prostor nutně zaplněný.

Lazer Viking | Foto: Anna Bartolotti

O toleranci to vlastně bylo celý večer. Ať už přiznaně, či skoro neúmyslně. Tolerancí ze strany zájemců o můj komentář k vystoupení Wolfhooker, který absentuje, jelikož jsem z časových důvodů došel až na The Valentines. Místní nezávisle alternativní umělci řadící se ke zasněným kytarovkám mířícím převážně na zakouřená srdce. Hodně příjemný poslech s poměrně srozumitelnou angličtinou, ačkoli textová stránka patrně nehraje úplně důležitou roli, což u podobně naladěné muziky bývá běžné. Nedomnívám se, že by přinášeli úplně světobornou tvorbu se sofistikovaným sdělením, na druhou stranu patří k těm slušněji sehraným kapelám, jež nám domácí mladá scéna nabízí. Lidi se občas potřebují odreagovat a prostě si zatancovat.

Parta Glad for Today přišla s něčím, co sami označují post hardcore. Tvrdá muzika to je. Zpočátku mě kombinace hardcorově posazenému zpěvu s rockovým zpěvem neladila a spíše rozesmívala. Uvědomil jsem si, kde jsou patrné vlivy a že by možná rap byl lepší, což dokazují chvíle, kdy měli hiphopové manýry jako zvedání rukou do rytmu a hecování publika: chtěl bych zpěváka upozornit, že se publikum nehecuje křikem "get out", ale "jump", tedy pokud nechce, abychom vypadli. Postupem času se zážitek zlepšoval, šlo to více méně ruku v ruce a bylo poměrně zajímavé sledovat, jak si to lidi užívali. (Aniž bych si to pamatoval, už jsem je viděl a vlastně došlo k lepšímu pocitu.)

Určitým očistcem pro mě byli punkově hardcoroví Skywalker, kterým to vyloženě šlapalo ze všech mladých kapel asi nejvíc, přestože jsem jejich sdělení tak úplně neporozuměl, ale to já tak u těchhle tvrdých kapel mám tak obecně. Čemu jsem naopak porozuměl, byly promluvy mezi písničkami, za které je nutno jednou pochválit, po druhé pokárat. Za prvé je správné, že zpěvák řekne, že jsou proti rasismu, sexismu, homofobii a xenofobii, aspoň vím, že mají nějaký názor a neřadí se mezi beznázorové skupiny, vedle toho mě těší, že vyjádřil jakousi solidaritu vůči těm, kterým se jejich tvorba nemusí líbit. Ale za druhé nevnímám úplně dobře prohlášení, že hudba je zadarmo na akci, kde se vybírá vstupné. Jak nad tím přemýšlím v různých kontextech, je to nesmysl.




Závěr večera patřil Jakubu Kaifoszovi jako Lazer Vikingovi, jinak známý z vysílání Radia Wave nebo Wild Tides, jenž umělecky a hudebně všem ostatní dal najevo, co si o tom všem myslí. Estetika rock'n'rollu šedesátých a snad sedmdesátých let, nutně přítomný humor a jakési poselství, které nemusí každý pochopit a přijmout. Alespoň takový jsem měl dojem z prvních chvil. Možná to bylo schválně, když nedával dostatečný prostor pro potlesk a sázel písničky částečně z přednahraným doprovodem, možná opravdu chvíli trvalo, než si přítomné získal. Ale během koncertu si přítomné svým neotřelým způsobem a kupříkladu přetržením bariéry nebo postavením se na stůl každopádně hodně získal. Některé asi obavil, jak dával najevo svou nevoli k natáčení mobilními telefony nebo kontaktním přístupem k jednotlivým divákům. Jízda mající jak lásku ke kytarovým tradicím, tak odstup a nadhledem ke všemu kulturnímu, co je mezi námi přítomné.

After party měl na starosti DJ Vegy plující na stejné vlně. Chápu, že jeho djská dráha vznikla přinejmenším proto, že je nebavilo, co dříve pouštěli po jejich koncertech, ale nemůžu se ubránit dojmu, že některé písničky v současné době dokážu poslouchat jen ironicky, přestože je jiní berou možná stále vážně a vážně na ně tancují.

Nakonec mě potěšilo, že se organizátoři zdrželi děkovacího ceremoniálu, který si nechali na facebookovou událost. Kupodivu mě přítomná reklama příliš nerušila, možná to bude tím, že nebyla křiklavá a že neodkazovala na nekulturní prostředky, ačkoli si s počínáním Red Bullu či Jägermeisteru můžeme myslet své. Podobné akce mě však neustále vrtají hlavou svým smyslem. Každá kulturní akce by měla mít smysl, pokud je smyslem Raindeer festivalu "vpravit trochu šťávy a nebráníme se ničemu. Mezi lidi šíříme dobrou náladu a pozitivní energii." vlastně bez ohledu na hudební žánry a vkus jednotlivých návštěvníků, kulturně se pobavit a občas vyjádřit nějaký ten názor, tak to beru a lidem, kteří za tím stojí přeju mnoho dalších úspěchů.

(Do poloviny června můžete v prostorách AC klubu zhlédnout výstavu fotografií Projekt 365 Anny Bartolotti.)

RAINDEER FEST 2018
25. 5. 2018 AC KLUB, HRADEC KRÁLOVÉ

středa 2. května 2018

Vesna má šmrnc a drží si balanc přijatelnosti

Pálení čarodějnic je lidový zvyk spojený s pálením ohňů a vírou v čarodějnice. Pod názvem Valpuržina noc je slaven také v německy mluvících zemích a Skandinávii. Zvyk pálení ohňů v předvečer prvního máje není zmiňován v žádných staročeských pramenech a zřejmě vznikl pod německým vlivem. Už v polovině 19. století však byl tento zvyk zakazován jako pověrečná praktika, stejně tak nemohl probíhat během druhé světové války a byl potlačován komunistickým režimem. Na mnoha místech Česka tak pálení čarodějnic zaniklo.

Vesna | Zdroj: Instagram

V Čechách v předvečer prvního máje zapalují mladí lidé ohně na kopcích a na vršcích, na rozcestích a na pastvinách a tančí kolem nich. Přeskakují žhnoucí oharky nebo dokonce skáčou přes plameny. Obřad se nazývá "pálení čarodějnic". Na některých místech bývá zvykem na hranici upalovat loutku představující čarodějnici.

Současná podoba pálení čarodějnic však může jen zdaleka připomínat původní význam. Na některých místech je totiž spojován s různými doprovodnými atrakcemi mající pouze smysl v tom, že se chceme jednoduše bavit, čímž se znalost zvyku ztrácí a stírá soudobými praktikami. Místo toho se někteří z nás spokojí s různými podobami hudební zábavy mající univerzální význam.

Jak se navrátit k (hudebním) tradicím a zvykům? Třeba poslechem skupiny Vesna, jejíž repertoár se inspiruje slovanskou mytologií, původními příběhy čtyř bohyní Vesny, Živy, Mokoš a Morany, tedy čtyřmi ročními obdobími. Hudebnice jsou pak patřičně ustrojeny. Přitom si jsou samy vědomy, že žijeme v 21. století a jaksi je potřeba tradice a folklór něčím obohatit. Třeba současnou hudbou, respektive spíše rytmem a melodií.

Přitom to spojovat tak šikovně, aby to neznělo směšně nebo křečovitě. Dát najevo, že to k tomu patří, že se to navzájem spojilo, ačkoli text či inspirace slovanskými tradicemi může znít v kontrastu s popem nebo elektronickým nádechem nepatřičně, navzájem se to může rušit. V případě Vesny to neruší, soudobý přístup tomu pomáhá a oživuje. Vytváří dojem, že tradice může mít v současnosti svůj smysl a dokáže oslovit i mladší nebo neortodoxní publikum, když se to správně předá.

Sice si je lze takzvaně zařadil do škatulky typu Čechomor (na aktuální desce ke svému folklóru přidali rockovou muziku či jazzové nebo reggae prvky), přičemž jim dle mého soudu chybí přesah a opakovaný poslech vykouzlí posměšný úsměv na tváři a záhy nudu, avšak u Vesny se nenudíte.

Správným způsobem baví svým neotřelým přístupem, jak podat ukolébavku Klekánice v tanečním rytmu nebo příběh dědečka, jehož za války pohřbili, ale jelikož byl jen raněn, z hrobu se vyhrabal a ke své manželce došel pěšky.

Hudebnice mají hudební šmrnc balancující na hraně přijatelnosti, což si samy zřejmě uvědomují. Někoho mohou okouzlit, jiné odradit. Milovník folklóru se může pohoršovat "przněním kultury", samy během koncertu doufali, že se nikdo neurazil, za to takový pankáč nebo metalista může radostně tancovat a bavit se. Takže je na každém z nás, jak k tomu přistoupíme, ale měli bychom si uvědomit, že tradice samy o sobě nepřežijí. Musíme se o ně starat, správně inovovat a nabízet je srozumitelně současným jazykem. Jinak se nám mohou rozpadnout pod rukama a nánosem času. A to nechceš.

VESNA
30. 4. 2018 BASTION I, JOSEFOV

Mladá alternativní scéna pomalu roste

Hudba patří k uměleckým prostředkům vyjádření. Někdo se hudbou chce bavit, jiný sdělovat vážná témata a názory, které mu pomáhají vyrovnat s...