středa 22. února 2017

Koncert může být průměrný, a také se nemusí povést

Chodím stejnými ulicemi do svého oblíbeného klubu, prakticky také proto, že podobné pro mě zajímavé akce jinde ve městě nejsou. Sice se setkávám a bavím se svými starými známými, kteří mi mnohdy z legrace říkají, že jsem zdejší jistotou, pořád mě ale čas od času překvapí, mile a pozitivně, že mezi návštěvníky poznávám neznámé tváře. Tak je to dobře. Člověk si uvědomí, jak si lidé svých oblíbených kapel váží a nevadí jim kvůli nim přijet třeba do několika kilometrů dalekého města. Podobně po každé akci přemýšlím, jak originálně něco napsat, abych se pořád neopakoval a aby to někoho zajímalo a samotným kapelám to něco přineslo. Proto to taky dělám, pokud se nenaskytne příležitost jim to říct přímo, alespoň touto cestou, protože přes psaný text mi to jde lépe.

Upside Down | Zdroj: Bandzone

Když mířím na koncert mně neznámé kapely, nevyhledávám si ji. Jsem potom zvědavý přímo na místě. U kapely Upside Down jsem ale udělal výjimku a podíval se na bandzonový profil, kde mají k dispozici šest písní. Upřímně jsem se trochu zdráhal jejich profilové fotografie, kde jsou zachyceni se státní vlajkou. Na nějaké to vlastenectví jsem v těchto časech poměrně ostražitý. Nutno ale podotknout, že silné vlastenecké slogany nenabízejí. Dokonce jejich spojování textu české a slovenské hymny v písni Československá nezní směšně, naopak zajímavě. Sice patřím ke generaci, která si rozdělení Československa nepamatuje, ale jsem si vědom, že veřejnost dohodu mezi Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem příliš nevítala. Ačkoli jsou na fotografii propagováni jako čtyřčlenná kapela, stejně jako mezi informacemi na Bandzonu, na pódiu byli jenom tři. Hrají punkrocké písničky. Z mého pohledu textově a hudebně spíše průměrné, přičemž chvíli jsem měl pocit, jako by si vypůjčili nějaký známý kytarový riff. Po většinu času mě nechávali chladným, ačkoli se mě mí přátelé jednou snažili roztancovat, alespoň na ně jejich muzika nějak fungovala. Některé průpovídky na adresu málo tleskajícího publika či na svou posluchačku si mohli odpustit. A tak nějak mě zklamali, že přes svůj styl nevyjadřují názor, kdy třeba konstatují, že nás ty supermarkety semlely... a nic z toho. Máme být z toho naštvaní? Máme proti tomu nějak revoltovat nebo demonstrovat? Jako by sami nad tím rezignovali. A tak se to, bohužel, stává.

Následující koncert Starých pušek mě upřímně zklamal, což si jsou sami muzikanti určitě vědomi. Mám o tom psát, když sám zpěvák nejspíš doufal, že mu jeho indispozici odpustíme, protože, co se tady stane, tady zůstane? Žádnou píseň sám neodzpíval. Snažil se vzpomínat si na texty, které mu vypadávaly. Bylo ale milé sledovat publikum, jak se mu snaží pomoci, dokonce sami místo něj některé sloky odzpívávalo, stejně se snažila kapela. Alespoň bylo sympatické, jak jejich písně zná. Notoricky zná, možná nastal čas, aby přišli s novou tvorbou, ale k tomu jistě potřebují inspiraci. Nebyl na to hezký pohled, jak se zpěvák, rozervaný básník, ve svém alkoholovém přehmatu (pokud se připravujete na svůj koncertní výkon, nesmíte to s alkoholem přehnat) trápí. Vzpomněl jsem si, jak dříve jiní muzikanti svoje koncerty úmyslně sabotovali, protože je ta masová popularita štvala, ale tohle nebyl tento případ. Tohle určitě nebyl záměr. A tak celý koncert neslavně skončil výkřikem jednoho z diváků: "jdi už do prdele". Tak šel a my taky. Po několika hodinách se z toho všichni určitě vyspali a budou se pro příště snažit, aby se to neopakovalo. Nemělo by. Mrzí mě to. Snad to ale bude příště lepší, s muzikanty se totiž mile rád zase uvidím.

Upsdide Down a Staré pušky, Bastion no. 35, Jaroměř, 18. 2. 2017

Večer tvrdé muziky plný tolerance

Prostory studentského klubu, kam se dočasně přestěhoval kvůli nutné rekonstrukci, jsou menší, než jsem čekal a návštěvník býval zvyklý. Výho...