středa 21. prosince 2016

Tři divoké zbraně přinesly pořádnou nálož. Už jsme doma pro někoho zase avantgardní kakofonii

Každý páteční večer procházím stejnými ulicemi, přecházím stejnými železničními přechody, u kterých mě pokaždé překvapí, že jsem tam dorazil ve chvíli, kdy se rozběhne výstražné zařízení a čekám několik minut, než přejede vlak a než se závory zase zvednou.

Miroslav Wanek z Už jsme doma | Zdroj: iDNES

Procházím chodbou, která se za tu dobu, co sem chodím, nezměnila. Otevírám modré, polepené dveře a zdravím se s kamarádem. Platím vstupné, dočkám se upozornění, že ohlášená kapela The Rocket Dogz nevystoupí a místo ní hrají mně dobře známí Three Wild Guns. Vím o tom. Ještě před odchodem jsem se to dočetl na Facebooku.



Mrzí mě to, ale zase vím, že tři divoké zbraně jsou víc než adekvátní náhradou. Obě kapely hrají prakticky to samé, takže to na očekávané směsici žánrů nic nemění.

Přecházím do hospodské části, zdravím se s obsluhou a objednávám si pivo. Tradiční pití na rozjezd. Přisedám si k přátelům u stolu a užívám si vzrůstající se atmosféry. K. si všímá, jak si všímám zatím poněkud nevalné návštěvnosti a s úsměvem konstatuje, že vyhlížím ty davy. Má pravdu. Oprávněně čekám více než několik desítek lidí. Jsem si vědom toho, že hlavní hvězda večera má ve městě jméno. Možná poněkud překvapivě, po těch letech. Ale to už tak bývá.

Bavíme se. Popíjíme. A po několikaminutovém čekání se vydám do koncertního sálu, kde už to pánové rozjíždějí. Však je znám. Na chodbě se se zpěvákem a kytaristou v jedné osobě pozdravíme, vnitřně mě potěší, že si mě z minulého seznámení a povídání pamatuje. Vím, co od nich očekávat. Pořádnou nálož rockenrollového ražení. Sem tam nějaké to country, ale ne tradičně suché. Líbí se mi, že si z toho sami nic nedělají, občas přiznají, jak jsou trochu opilí, ale na hudební kvalitě to má vlastně pozitivní následky, třeba odbourává nervozitu. Líbí se mi, jak Řezňa skromnými gesty děkuje za potlesk. Líbí se mi, jak Lukáš zase dělá pořádné a přitom viditelně jen tak tak jednoduché hrátky s kontrabasem. Neberou se příliš vážně, jednu skladbu klidně rozehrajou natřikrát. A potěší, respektive jejich úspěšné přijetí potvrdí kotel roztančených lidí. Nakonec ani nevadí, že občas hrají převzaté skladby.

Po čase je vystřídá undergroundová legenda Už jsme doma s Miroslavem Wankem. Je skoro narváno a já se tomu divím. Jak to, že v dnešní svobodné době pořád fungují kapely vzešlých z totalitně nesvobodného ovzduší? Upřímně si přiznejme, že jiné skupiny přežívají ze setrvačnosti, až se z toho (a samozřejmě nejen z toho) třeba plastičtí lidi rozpadnou na dvě. Člověk to pak musí přijmout, jako jakýkoli rozpad jakékoli skupiny, a mnohdy se tomu nediví. Někdy to je prostě lepší.

Už jsme doma jsou jiní. Asi. Při poslechu si vzpomenu na Konfrontace Petra Fischera o jejich kultu. Jiní jsou především v hudbě, která pro každého není. Dokonce ani ty, které poslech třeba Plastic People of the Universe neomrzí a každým takovým poslechem objevují nové a nové hudební vrstvy, poslech Už jsme doma zaujmout nedokáže. Jak po koncertu poznamenal K., který koncert do konce nevydržel, vnímal hudební kakofonii. Nepříjemnou. Má pravdu. Schází v tom zapamatovatelná a něčím úchvatná melodie. Svým způsobem jejich kult a pozoruhodnou popularitu potvrzuje výkřik z publika na adresu Miroslava Wanka: "Hobluj, dědku!" A tím to hasne. Samozřejmě, ať se jim ve spolupráci s výtvarníkem Martinem Velíškem, na jehož výstavy Wanek zval, daří a ať se jim do dalších let daří. Ale tím to pro mě hasne. Klidně zase zajdu, ale pořád jejich avantgardní muziku poslouchat nemusím.

Večer pro mě končí několika přátelskými rozhovory, pár přátelskými panáky, a tak časem v nočních hodinách odcházím společensky unaven, ale přesto spokojen s další akcí, a pro nový rok doufám v lepší časy.

Three Wild Guns a Už jsme doma, Bastion no. 35, Jaroměř, 16. 12. 2016

Taneční party životního nepořádku

Na zdejší kulturní poměry velmi slušná návštěvnost. Koncertní sál vojenského bastionu zaplněn zhruba do tří čtvrtin, což mají na svědomí pře...