neděle 13. listopadu 2016

Vision Days promítají punkový pohled na svět. Nabízí odpověď ohledně propojení politiky v umění

Do místního hudebního klubu chodím rád. Nejenom kvůli živé muzice, přičemž se mnohdy seznamuju se zajímavými přístupy k hudbě, příjemnému zázemí, které svým způsobem ztvárňuje tmavě červená omítka, jak jsem se už dřív ale dozvěděl, chystá se mírná rekonstrukce, kterou ale každopádně má za sebou zadní část barové sekvence, již zdobí plakáty hudebníků v klubu již hrajících, ale také sem chodím kvůli přátelství, což je asi to nejdůležitější.

Vision Days | Zdroj: Facebook

Své přátelství můžeme vyjadřovat jakkoli. Tím, že zaplatíme vstupné a koupíme si něco k pití, čímž podpoříme jak klub, tak hudebníky. Tím, že půjdeme na ten koncert jako takový a snaživce podpoříme potleskem. Tím, že si navzájem popovídáme buď se starými známými, nebo se s někým naopak seznámíme, a nebo že si navzájem sdělujeme pocity z koncertu nebo prostoru.

Přátelství jsem vyjadřoval tím, že jsem si pokecal s dalším návštěvníkem o druzích piva, která si kupujeme - oba pochopitelně jiné. U stolu jsem poslouchal konverzaci mezi kamarády a jejich plány. Nebo jsem si popovídal s bývalým spolužákem ze základní školy, který mi čas od času říká, kolik přišlo lidí a kolik by jich přijít ještě mohlo, aby se večer finančně pokryl, a nebo třeba řešil, že mám na bundě placku Hate Free. Patřil k těm, jimž smysl projektu poměrně uniká, respektive se právě zajímají o to, o co mi jde, když to nosím. Nebyl jediný, kdo se mě poměrně oprávněně ptal, jestli nesnáším volnost. Nemám mu to za zlé, nikomu to nemám za zlé, naopak to tvoří prostor pro vzájemně přátelský rozhovor a toho si cením.

Není úplnou náhodou, že o svých zážitcích z pátečního večera referuju takhle obšírně, protože se to přátelství zrcadlilo během koncertu Vision Days, kteří mě nevědomě mystifikovali už tím, že jsem si myslel, že hraje Kohout plaší smrt, protože měli jejich logo na bicích. Přátelství tady funguje jako propůjčené bicí, možná taky z praktických důvodů, aby další výměna příliš nezdržovala.

Koncert Vision Days | Zdroj: visiondays.cz

Koncert byl opravdu přátelský. Nevadilo, že si zpěvák sundal tričko, ba naopak. Někdy jsem se cítil dokonce trochu trapně, když jsem stál v sále v bundě a kolem mě prošli asi dva pánové bez triček. Koncert je očividně zahřál. Bylo tam, jak v klubu, tak v sále, vskutku příjemné teplo. Přátelství se mezi publikem projevovalo tak, že v jednu chvíli sami zpívali píseň, kterou chtěli. A zpívali si taky text Cesta do hlubin punkáčovi duše, který má pro mě osobně náběh stát se punkovou hymnou. S tím tak trochu souvisí můj společenský postoj ohledně Hate Free, protože se v textech Vision Days správně promítá punkový, pro někoho anarchistický ve smyslu ani pravicový, ani levicový politický směr.

Pro každého může být otázkou, jestli řešit politiku v umění. Osobně si myslím, že to tak správné je a domnívám se, že tvorba Vision Days nabízí další možnou odpověď.


Na konec se omlouvám kapele Kohout plaší smrt, že jsem musel před začátkem jejich koncertu odejít. Snad to příště vyjde.

Taneční party životního nepořádku

Na zdejší kulturní poměry velmi slušná návštěvnost. Koncertní sál vojenského bastionu zaplněn zhruba do tří čtvrtin, což mají na svědomí pře...