sobota 24. září 2016

Festival pouliční hudby by neměl být jednorázovou, ale běžnou záležitostí

Mířím ke stanovišti v Tomkově ulici a na kraji Velkého náměstí míjím muzikanta, který se se svým spoluhráčem seznamuje s mapkou na letáčku, která zájemce informuje, kde všude přihlášené hudebníky najdou a co je tam čeká. Však mají ještě pár minut na přípravu, zatím u nich nikdo není. Svoje kroky směřuju na stanoviště číslo 12, kde má od čtyř odpoledne začít svůj pětačtyřicetiminutý set můj kamarád Jakub Stránský. Na Velké náměstí k průchodu Bono Publico právě za Petrem Matyášem Cibulkou plánuju se vrátit později.

Busker. Ilustrační foto. | Zdroj: Pixabay.com

Ačkoli má Festival pouliční hudby na svém propagačním materiálu třetí ročník, letos jsem o něm slyšel poprvé. V Hradci Králové se těch akcí koná celoročně víc a poslední dobou se spíš zaměřuju na ty neziskové, alternativnější a bez komerčních podpor. Takových si totiž vážím víc a věřím, že to hráči dělají z potěšení nebo přesvědčení. Nedělají to čistě pro peníze.

Pouliční hudba, neboli busking, to má u nás ale čím dál tím těžší. Existují vyhlášky, které sice dávají muzikantům potřebná pravidla, ale zároveň jsou tak přísná a v některých případech až absurdní, že pouliční umění prakticky likvidují. Na obranu tohoto způsobu vydělávání si bych připomněl, že takhle začínali i ti nejpopulárnější muzikanti ve svém žánru - britský zpěvák Ed Sheeran nebo tuzemský Jindřich Polák, frontman folkrockové kapely Jelen.

Jelikož jsem na místo přišel s párminutovým předstihem, nemůžu se divit, že tam, kromě samotného muzikanta a jeho přítelkyně, prakticky nikdo není. S nadsázkou bych mohl říct, že každý nějak začínal, nebo začít musí, tedy i hraním pouze pro svou holku a kamaráda. Kuba si svědomitě hlídal čas na mobilu a shodou okolností ve chvíli, kdy chtěl přesně začít, zazněly zvony od nedalekého katolického kostela. Jiní muzikanti na dalších stanovištích se nezdržovali s komentováním písniček, prostě jenom hráli a zpívali, Kuba patří k těm, kteří mají potřebu k výběru něco říct.

Jakub Stránský | Foto: Petr Hrudka

Nakonec to ani nezdržuje, dokonce je celkem stručný a míří k věci. Aspoň se posluchač o kytaristovi něco dozví, proč si třeba vybírá převzaté písně od Green Day, Passengera nebo Tomáše Kluse, kteří jej svou hudbou nějak ovlivnili. Pak je potěšující, že se nebojí představit své dvě vlastní skladby mající určitý potenciál a textový smysl. Jedinou nástrahou jim může být, aby se svou hudbou příliš nepodobaly jiným písním. Kubovi se tomuhle daří vyhnout. A tak si zasloužil potlesk od pár jedinců, kteří si k němu v zapadlé ulici - naprosto nepovedenému zvolení místa - našli cestu.

Po něm svůj čas vyhrazený až do osmé zahájil Hanzík, na rozdíl od Jakuba Stránského je více alternativnější a nabízí vlastní tvorbu. České, svébytné a trochu drsnější, ale to jej opouštím a mířím za P. M. Cibulkou na Velké náměstí, kde jej už takřka hodinu poslouchá desítka lidí a časem se počet mírně zvyšuje, převážně pak jde o osoby něžného pohlaví, čemuž se nedivím. Vyvažuje se to tím, že naopak páni včetně mě mu přispějí nějakými drobnými (aspoň, co jsem viděl).

Petr Matyáš Cibulka a Adam Vojtěch | Foto: Petr Hrudka

Petr Matyáš Cibulka patří k těm, kteří nabízejí vlastní tvorbu, ale, jak sám během koncertu podotkl, má zřejmě tak krátký repertoár, že některé písně, klidně i na přání, prostě opakuje. To se holt občas stává. Ale baví a má charisma mladého bohéma. Dokonce ve chvíli, kdy představuje svého spoluhráče na cajon Adama Vojtěcha, se přeřekne, označí ho za přítele a následně okomentuje svůj duhově barevný popruh u kytary, čímž se lehce brání, že nepropaguje Prague Pride (duhový popruh má jenom kvůli tomu, že se mu líbí barvy a netušil, co duha může symbolizovat i něco jiného) a že jsou oba heterosexuálové. Ale takové komentáře k hudbě nepatří, takže spíš zaujme samotná tvorba vznikající buď po rozchodu s přítelkyní, nebo aby si jako student zlepšil známku.

Časem s přáteli stanoviště opouštím. U podloubí sousedícím s Batalionem u Draků slyším kapelu Goji označenou "však znáte", což je nejhloupější označení, které nemůže nikdy fungovat, protože vždycky najdete někoho, kdo skupinu prostě nezná. A nic o kapele prostě neříká. Působí poněkud arogantně. Se s tim smiřte. Na stránkách společnosti Kuro, která festival pořádá a starající se o vzdělávací výjezdy do zahraničí a další zahraniční projekty v oblastech neformálního vzdělávaní, se později dozvídám, že jde o skupinu z hradeckého okolí hrající akustickou muziku inspirovanou folkovou, lidovou a cikánskou hudbou. Na tu chvíli, co tam procházím, se to poslouchá hezky.

ReGen | Foto: Petr Hrudka

O několik metrů dál před vchodem do hospody Psí bouda mě, respektive nás vítá ReGen s hard-rockovou muzikou. A tady začíná problém, který mě bude provádět už pořád. Ozvučení. Osobně si pouliční umění představuju čistě bez zesilovačů - pouze samotný muzikant (nebo muzikanti) s nástrojem a vlastním hlasem. Bez mikrofonu, bez reproduktorů. Ano, ReGen nehráli špatně, potěšili mě českými texty a chápu, že jim mikrofon a elektrické kytary pomáhají k potřebnému zkreslení, ale už jde o čistě klubovou záležitost pod širým nebem.

Bez elektriky se pak neobešli rockově blusoví Sexuell Handgranate. U nich jsem prošel přes most - hráli pod mostem, zahlídl jsem několik posluchačů a šel dál. Nic víc.

USername | Foto: Petr Hrudka

Na pěší zoně ve Švehlově ulici stála dvojice USername sice označovaní jako pop-rock, ale dle mého soudu slečna zpívala sice původně třeba rockově elektronickou píseň takřka folkově, doprovázena mladíkem s elektrickou kytarou. Hráli hezky, hezky se to poslouchalo, taky jsem jim rád přispěl, ale po čase jako by to bylo prostě stejné. Sice má slečna hezký a nesmělý hlas, ale možná byla škoda, že zpívala sama. Pak si říkám, jestli se u rockových písní převodem do akusticky folkové podoby neztrácí jejich kouzlo. Ale budiž.

Touhle dvojicí pro mě festival prakticky skončil, protože mě Four Covers hrající nečekaně cover nijak nezaujali, multižánrovích The Brownies jsme se ve stanovený čas nedočkali, chvíli jsem je slyšel až cestou na nádraží při zpáteční cestě, kdy už končili a folková Kamila Škvrnová s hosty, respektive kapelou už hrála jen tak na doplnění večerní atmosféry na náměstí.

Byl to vydařený den, který se nešťastně kryl s hudebním festivalem Biskupského gymnázia, možná by proto těch mladých bylo víc. Pokud by muzikanti byli orientovaní hlavně na náměstí a nebyli by zastrčeni v postranních ulicích, bylo by to lepší. Možná je nešťastné pak dávat prostor těm tvrdších žánrům v podchodu, kde se naopak všechno více rozhléhá a muzice, potažmo zážitku z ní, to příliš nepomáhá. Ale hlavně bude dobře, až se z takovéto akce nebude stávat jednorázová záležitost a budeme častěji na ulicích vídávat a slýchávat pouliční muzikanty, kteří to budou dělat pro vlastní, ale i cizí potěšení a třeba si tím něco málo vydělají. Tak si pouliční hudbu doplňující a zkrášlující všední den prostě představuju.

Snad příště.

Vesna má šmrnc a drží si balanc přijatelnosti

Pálení čarodějnic je lidový zvyk spojený s pálením ohňů a vírou v čarodějnice. Pod názvem Valpuržina noc je slaven také v německy mluvících ...