pátek 20. května 2016

Sedmá deska Skyline působí jako recyklát škodné elektroniky, ale vlastně to moc neuráží

Pětičlenná skupina Skyline je stálicí tuzemské elektronické scény. Fungují od roku 1997, ale první velkou desku Riders In The Store vydali až v roce 2001, přičemž se od té doby jak ve složení, tak v pojetí své muziky hodně změnili. A já si po poslechu aktuálního Jungle upřímně říkám, kde jsou ty začátky?

Skyline - Jungle | Zdroj: Championship Music

Začínali s klubovou elektronikou breakbeatového stylu. Ve své době jistě jako jedni z mnoha. Dobová recenze na Musicserveru hovoří o tom nejlepším na tehdejší elektronické scéně, zřejmě myšleno spíše v mainstreamu, protože kupříkladu v onom komentáři zmiňovaní Ecstasy Of Saint Theresa či Ohm Square patřili a vlastně tak trochu patří k intelektuálnímu tanečnímu undergroundu. Nemluvě o tom, že jsou starší.

Debutové album pražské party na mě po těch letech stále funguje jako soundtrack k nočním procházkám po městě, kdy mě náramně dostane do té osvěžující nálady potulování se a stále mě udrží v bdělých myšlenkách.

Novinka na mě bohužel působí jako recyklát toho škodného a takřka netanečního, co nemám v elektronické hudbě rád. Upřímně se ptám, co je na sedmém albu skylinově původního? Nebo, proč si myslí, že na tohle lidi bodou pařit? Protože, jak to tak poslouchám, zdá se mi, že se inspirovali dřívějšími elektronickými motivy a aranžemi, které jsme mohli slyšet u zámořských umělců před pěti lety, a teď nás tím chtějí bavit. Jednou to totiž zní jako orchestriální motivy u Macklemorea nebo Rudimental, jinde zase jako vypůjčený vokál znějící u Skrillexe.

Dovolím se být ještě víc jízlivější a použiju tři roky starý text redaktora Radia Wave Jiřího Špičáka, který Skyline považuje za "Kabáty taneční hudby": "Tiskové prohlášení o chytré hudbě nemůže brát vážně nikdo, kdo o jméno Skyline alespoň jednou v minulosti zavadil pohledem, jejich hudba je totiž pro mainstreamové fanoušky taneční hudby tím, čím jsou Kabáti pro sváteční rockery. Přenášení do jiných světů sice funguje, rozhodně se ale nedá říct, že by svět Fairytapes byl příjemný. Připomíná spíš depresivní skladiště dávno nepoužívaných hudebních motivů, které někdo nedbale přeleštil aby je následně prodal za plnou cenu." Jistě, komentář patří k předchozí desce, ale svým způsobem tak trochu platí, alespoň po mém soudu, i o novince.

Omylem by určitě bylo, považovat Skyline za umělce dělající chytrou taneční muziku. Otázkou je, zda lze dělat chytrou taneční muziku. Určitě ano. Ale v mainstreamu? Možná. Zajímalo by mě, kdo dělá něco podobného jako právě Skyline a je vlastně lepší. Oni sami, respektive jejich fanoušci jistě přiznají, že jejich muziku berou jako zpestření do života. Pařbu na párty nebo festival. Energie jim totiž nechybí. Odreagování se. Zablbnutí. No právě...



Uznávám, že na mě všech deset skladeb fungují na první dobrou, dokázal bych si klidně představit, že na některé z nich lidi upravdu tančí a skáčou - s výjimkou Rave. Na zlomené beaty se opravdu moc nedá tancovat, možná jedině skákat. Za to ale chválím ženský vokál Marky Rybin, který písním dodává určitou melodičnost. O textech nelze moc mluvit, protože jde spíše o opakující se slogany, které s menším přimhouřením oka dávají nějaký smysl, přičemž jejich český překlad spíš moc ne, ale jejich funkce není předávat posluchačům nějaká poselství nebo vyprávět příběh, i když se někdy tak tváří. Obohacen se jimi a hudbou celkově totiž necítím.

Na konec se ale musím přiznat, že mě jejich hudba vlastně nijak neuráží a jsem určitě zvědav, jak si povede u posluchačů při koncertech, ale ta představa, jak se mnou česká kapela komunikuje během písně a svého řádění anglicky, je tentokrát vlastně úsměvná.

Hodnocení: 65 %
Skyline - Jungle (Championship Music, 2016), 35 min.

Vesna má šmrnc a drží si balanc přijatelnosti

Pálení čarodějnic je lidový zvyk spojený s pálením ohňů a vírou v čarodějnice. Pod názvem Valpuržina noc je slaven také v německy mluvících ...