čtvrtek 19. května 2016

Natalie Kocab na své desce reflektuje globální i osobní problémy, které nás neutopí

Žijeme v nešťastné době. Mnohdy ne vlastní vinou žijeme nešťastné životy. Jak to tak v partnerských vztazích bývá, časem láska a soužití vyprchá, proto někdy nezbývá, než to ukončit a netrápit se. Nad životem vlastním a cizím nemáme příliš kontrolu. Někteří to nechávají na pospas osudu, prostě se to tak holt stává, jiní v tom vidí Boží záměr a věří, že to tak má, nebo muselo být, a že jde o předem promyšlené Boží záměry.

Natalie Kocab & Michaela Poláková - Ellis Island | Zdroj: Bontonland.cz

A pak žijeme ve světě, kdy si skupinka malých dětí radostně hraje v městském parku, přičemž jiní jejich vrstevníci nebo o něco málo starší děti takřka bojují o svůj život v cizích a neznámých zemí, protože doma je válka, doma je chtějí zabít.

Možná to zní přehnaně, ale přeci jenom po neustálém poslechu nové desky Natalie Kocab, kterou vytvořila s Michaelou Polákovou a za asistence dalších muzikantů, to ve mně vyvolává přesně takové pocity a myšlenky. Není přitom divu, že autorka má za sebou rozvod nebo rozchod, jak vlastní, tak rodičů, smrt blízkého člověka a v neposlední řadě v ní pochopitelně buje, jako u kohokoliv jiného, současná uprchlická krize.

Člověku a v tomhle případě i posluchači je z toho tak nějak smutno. A je to vlastně dobře. Alespoň vnímá nějaký cit či náladu nebo prostě emoci při poslechu hudební desky, což se v mnohých případech ne tak často stává.

Před posluchačem je adekvátních deset písní v rozmezí čtyřiceti minut s podobnými tématy a příběhy. Takřka autentickými. Drásavost textů doplňují sympfonické melodie s postrockovým šmrncem. Jak můžeme být v předchozích hudebních dílech Natálie Kocábové zvyklí, tentokrát nás elektronická smršť nebo experimentování, spíš ovlivněná přístupem jejího otce, nečeká. Čímž ale nepopírám, že tam některé tanečně elektronické prvky neslyším, ale jde spíše o ojedinělé zpestření.

Při opakovaném poslechu mě deska neomrzela a neoposlouchala. Ačkoli můžu mít výhrady, že jde o podobné melodie a svým způsobem depresivní tvorbu, pořád se to dá poslouchat. Můžu mít výhrady, že jde o anglicky zpívané texty, takže na mě naléhavost autorčiných nálad tak úplně nedolehne, ale uznávám, že pořád přes tu bariéru na mě sápe problematičnost a hudební smutek, který se nese po celou dobu. A pořád je to na hladině snesitelnosti a přijatelnosti. Jako posluchač se necítím utopen. Celkově pak zní tak nějak světově.

Písně v sobě mají několikeré hudební vrstvy a sílu, kterou postupně odhaluju. V tomhle ohledu se mi zdá, že spojení Natalie Kocab a Michaely Polákové bylo šťastné a správné. Hudebnost vystihuje zpěvaččin zastřený hlas. Nezdá se mi, že by šlo o dvě ženy, které by se svým přístupem a pohledem na věc třeba nesnesly, a potenciální roztříštěnost by nechtěně vnesly na desku, ba naopak.



Dokonce ani česká píseň Žádnej kód v zástupu dalších devíti kusů nevyčnívá a neruší. Je v tom seznamu vložena jako další poznatek. Svým zvukem jaksi připomíná tehdejší postrockovou tvorbu devadesátých let, což není myšleno zle.

Na zdejší poměry jde vskutku o neobyčejnou desku reflektující jak globální, tak osobní problémy. Někteří si cestu k ní patrně nenajdou, protože mají-li svůj problém, mnohdy nechtějí, aby se jich dotýkal prostřednictvím muziky. Ale jednotlivec, který si ji poslechne, nad těmito důvody nemusí přemýšlet. Může se nechat unášet muzikou a zvukem, který ho nezahltí a neutopí. Nebo nepřeválcuje. Hlavně si pak může klidně pod vlivem spíše neklidné hudby nad svým životem a způsobem bytí na této planetě přemýšlet a snažit se to změnit.

Hodnocení: 90 %
Natalie Kocab & Michaela Poláková - Ellis Island (Warner Music, 2016), 40 min.

Mladá alternativní scéna pomalu roste

Hudba patří k uměleckým prostředkům vyjádření. Někdo se hudbou chce bavit, jiný sdělovat vážná témata a názory, které mu pomáhají vyrovnat s...